Miluše Bittnerová: Já bych se hádala, ale manžel nechce

Jaký vztah máte k postavě sestřičky Elišky, kterou hrajete v Ordinaci?

Elišku mám ráda. Je jiná než já. Je citlivá, milá, hodná, zodpovědná... neříkám, že já taková nejsem, ale Eliška je klidnější než já, to mě na ní baví.

Ale zmítá se v citových problémech...

Je hodně citlivá. Řeší některé věci jinak, než bych je řešila já. Ty problémy, které měla s láskou, bych řešila jinak, razantněji. Ale nevím, jestli by to bylo dobře.

A jak konkrétně byste Eliščiny problémy s láskou řešila?

Učinila bych tomu rychlý konec. Jsem v těchto věcech poměrně razantní, někdy možná až moc. Jsem ve Střelci a my Střelci to řešíme rychle. Ale pak nás to třeba mrzí a jdeme se omlouvat. Je to takové dynamické.

Co byste Elišce vytkla, co jí zazlíváte?

Nezazlívám jí vůbec nic. Eliška neubližuje ostatním, ubližuje jen sama sobě. Kdyby to byla moje kamarádka, řekla bych jí: Proboha, vzbuď se, už manželovi neodpouštěj, nedělej to. Ale stejně by to rozhodnutí bylo na ní.

Eliška se momentálně na obrazovce neobjevuje, kdy ji zase uvidíme?

Co bude dál, zatím nevím. Ale Eliška v kamenické nemocnici je i nadále.

Co říkáte choulostivým scénám, máte je v oblibě?

Je to práce. Choulostivé scény patří do života a v seriálu být musí, ale nejsou to scény, které by člověk vyhledával. Může to být nepříjemné, ale je to natolik technická záležitost a kolem je tolik profesionálů, až trapnost celé situace mizí a zůstává jen řemeslo a profese. Radost mi to nedělá, ale že bych kvůli tomu nespala, to ne.

Dívala jste se na seriál před tím, než jste se v něm ocitla?

Jsem špatný televizní divák, nemám mnoho času. Moc jsem Ordinaci neznala, a když jsem tam přišla, každého jsem otravovala tím, že jsem se neustále ptala na jeho postavu. Všichni mi museli vyprávět své seriálové životy.

Dívá se manžel, chválí vás?

Manžela má práce zajímá, ale dívat se na televizi nemá čas. A je velký kritik. Neříká: Miláčku, bylas úžasná. Říká: Tenhle dialog jsem vám věřil. Sleduje technické věci, kameru, poměrně dost tomu rozumí. Že by to byl zaslepený manžel, který jenom chválí, to rozhodně ne. Naštěstí je pravdomluvný a normální, stejně jako mí kamarádi a rodiče. Protože kdyby byl člověk jen chválen, kam dojde? Nikam. Bez toho, že vás někdo upozorní na chyby, se nedá být.

Jak jste se s manželem seznámili?

Na koleji. On studoval FAMU, já DAMU, a seznámili jsme se na bujarém večírku. Já si z toho večírku mnoho nepamatuji, ale on tvrdí, že mě od té doby miluje. Pak jsme se potkali už za normálních okolností a začali jsme se spolu bavit.

Kdy jste si řekla, že je to ten pravý a že si ho vezmete?

Tenhle okamžik si vůbec nepamatuju. Bylo mi s ním dobře, vydržel se mnou. Je to člověk, který mě zajímá, baví, kterému věřím, a když jsem zjistila, že bych s ním uměla zestárnout, tak jsem si říkala: To by mohl být on, ten pravý. Upřímný, zodpovědný, týmový hráč. Kdybych měla firmu, vezmu si ho do týmu, protože umí hrát za partu, dýchal by za ni.

Hádáte se aspoň občas?

My se moc nehádáme. Mě to děsí. Já bych se hádala, ale postupem času jsem zjistila, že to nemá smysl. Lukáš je typ člověka, který se nehádá. Vezme na vědomí moje námitky, ale mluví o tom velmi věcně, klidně, zatímco já poskakuji jako čertík z krabičky a beru to emotivně. Zbytečně.

Máte nějaký profesní sen?

Ne, jsem bez ambicí. Nemám profesní sny. Mám ráda zajímavé a hezké role a lidi, kteří mě baví. Jde mi o to, aby to byla poctivá práce, a pak už je to jedno...